Můj příběh

Žila jsem běžný život – vystudovaná škola, od malička tanec, sport, lidi kolem sebe. Byla jsem společenská, pořád mezi lidmi. A zároveň to byla dlouho jedna velká párty. Alkohol, zábava, útěk od reality. Hlavně necítit, co se ve mně doopravdy děje.

V roce 2022 přišel zlom. Dostala jsem se fyzicky i psychicky na dno a poprvé jsem si přiznala, že takhle už dál nechci. Začala jsem věci měnit – postupně a bez tlaku. 

Víc jsem se zastavovala, chodila do přírody, začala vnímat svoje tělo, svoje reakce, to, jak se chovám k sobě i k ostatním. Nešlo o to být "lepší", ale začít být víc upřímná sama k sobě.

Pak přišlo těhotenství a narození syna. A tam už se před sebou neschováš. Děti ti nastaví zrcadlo bez filtru. Otevřelo to ve mně věci, které jsem dřív neviděla nebo vidět nechtěla.

A pak jsem spadla do druhého extrému. Začala jsem na sobě pracovat až moc. Analyzovala jsem každou emoci, každou reakci, řešila, odkud co pochází a co mám "špatně". Snažila jsem se být pořád v klidu, vyrovnaná, "lepší verze sebe sama". Jenže čím víc jsem se snažila, tím víc jsem se od sebe vzdalovala.

Došlo mi, že ani tohle není cesta. Že život není o tom být dokonalá nebo pořád v pohodě. Ale o tom být v kontaktu sama se sebou – i když to není hezké, i když to bolí.

Dnes to vnímám jinak. Pořád pracuju sama na sobě, ale už se nesnažím být někdo jiný. Učím se být víc sama sebou v běžném životě – ve vztazích, v mateřství, v každodennosti. A přesně tohle předávám dál. Ne dokonalost, ale prostor, kde můžeš začít vnímat sama sebe a najít si, co dává smysl právě tobě.